Jak si (ne)dělat plány

„A kde se vidíte za pět let?“

Ptali se mě přesně před pěti lety na pohovoru v IKEA, kde jsem se ucházela o práci dekoratérky. Místo na tom pohovoru jsem si doslova vybojovala. Napoprvé mě zamítli, ale já se nedala a obhájila v sáhodlouhém e-mailu svoje dovednosti a kvality. Tu práci jsem totiž hodně chtěla dělat. Asi. Já nevím. Aspoň myslím, že jo.

„A kde se vidíte za pět let?“

Myslím, že jsem tenkrát odpověděla něco ve smyslu, že chci být součástí velké rostoucí firmy, pravděpodobně ve vedoucí pozici, zatímco se mi pod stolem klepala kolena a očima jsem nervózně těkala na asi pětičlennou pohovorovou komisi a ujišťovala se tak, jestli odpovídám podle pravidel.

Nakonec mi nabídli jinou pozici, protože se jim prý líbilo jakým způsobem a jak přirozeně jsem vedla tým všech uchazečů, se kterými jsme plnili úkoly. Šlo mi to, protože nesnáším, když banda lidí plká o pitomostech, které k ničemu nevedou. Nechtěla jsem je poslouchat a měla jsem hlad. Tak jsem je kočírovala k nějakému závěru. Být hladový asociál mi tehdy zajistilo nabídku zaměstnání. Tu jsem stejně posléze odmítla, na což mi můj kamarád řekl, že to bylo ode mě odvážné. Myslel to v tom smyslu, že jsem tam šla s představou, které nevyhověli a já měla kuráž nepřistoupit na jejich podmínky. Čert ví, co by se stalo, kdybych měla v kapse svačinu.

Zůstala tu ovšem otázka. Kde jsem se opravdu viděla za pět let? Tenkrát jsem odpovídala podle toho, co se ode mě čeká, protože popravdě, jo, ta práce by mě bavila, ale vážně jsem chtěla přijmout výzvu, kterou mi dali?

Nikdy jsem si nedělala plány. Vlastně mi plány na několik let dopředu přišly absurdní. Jak můžu vědět co bude za pět let? Za rok? Za dva měsíce? Ještě tak před dvěma lety bych nedokázala odpovědět. Jenže to jsem neměla nic nebo nikoho na čem by mi záleželo tolik, že jsem to viděla ve svojí budoucnosti. To je jádro pudla.

Na to jsem nepřišla ze dne na den. Rostla jsem, dospívala, sem tam ztratila něco, co mi původně nepřišlo důležité a teď se bez toho blbě obejdu a naopak. Potkávám lidi, kteří formují moje myšlenky a názory, stavím se do situací, které formují moji osobnost. Zjistila jsem, na čem mi vlastně záleží a jakým člověkem se chci stát. Nevím přesně kde budu za pět let bydlet nebo kolik budu zaměstnávat lidí, ale poprvé v životě mám představu o tom, čím bych chtěla být, až vyrostu, i o tom, kde chci vidět HNST.LY.

Splnilo se mi, že jsem ve vedoucí pozici rostoucího byznysu. Před pěti lety by mě ani ve snu nenapadlo, že bude malý a už vůbec ne můj.

Jen to chce neustále improvizovat a sem tam se přizpůsobit. Leccos se pokazí, potkáte někoho, kdo vás změní, zažijete něco, co vám převrátí život naruby. Nemusíte mít plán, kterého se budete striktně držet. To ostatně ani nejde. Ale když vám na něčem opravdu záleží, chcete si to v životě podržet co nejdéle a to je první vodítko, které vám napoví, jakým směrem chcete, aby se váš život ubíral. Si myslím.

Takže…kde se vidíte za pět let?