Hýčkej si svého démona

Poprvé jsem to slyšela, když mi bylo asi dvanáct. Měla jsem trable s kolenem a máma mě odvezla k doktorovi, který mě prohlížel, chvíli si se mnou povídal a přesně si pamatuju, jak si sedíc na té léty popraskané, bílou koženkou potažené stoličce opřel lokty o kolena, naklonil se ke mně, upřeně se na mě podíval a řekl, „Koleno máte v pořádku, slečno, ale myslím, že jste úzkostlivá.“

Já vůbec nevěděla, co to znamená, neměla jsem k tomu co říct a dál jsem se sklopeným zrakem pozorovala jeho bílé pantofle a tahala si za rukáv příliš velkého svetru. Předepsal mi Guajacuran.

O spoustu let později jsem jednoho dne vůbec neměla vůli vstát z postele. Nebyla jsem nešťastná. Necítila jsem nic.

Nepotřebovala jsem útěchu ani slyšet, že všechno bude v pořádku. Protože když máte takhle hlubokou úzkost hraničící s depresí, kdy máte pocit, že jste obalení v jakémsi emocíprostém vakuu, tak si stav “v pořádku” vůbec nedokážete představit. Je to jako když stojíte v rozmazané bublině a jste v ní tak dlouho, že jste úplně zapomněli, jaký tvar má strom. A někdo vám řekne Jednou k tomu stromu dojdeš. Jenže…když nevíte jak vypadá, kudy máte vlastně jít? A poznáte to, že už jste u něj?

Když přichází, poznám to.

Na začátku je to jenom stín, který nenápadně splyne s tělem. Taková šmouha, která se usadí, řekněme někde za pupíkem. Živí se pochybnostmi, strachem a smutkem, zvětšuje se, vyplní žaludek i srdce prázdnotou a zastře myšlení až vyplní každu částečku těla a nepropustí jedinou světlou myšlenku dovnitř ani ven.

Když mám dobré období, rozpustila bych svoje milované v lásce, zakryla je objetím a nejraději rozesmála celý svět.
Když vstoupí stín, necítím nic. Nejenže mi nic nedokáže udělat radost, ale necítím ani špetku soucitu nebo pochopení pro svoje blízké.

Pak se mi chce zničehonic uprostřed dne brečet. Kdekoliv. Doma, když vařím večeři nebo v parku, když venčím Bernarda. Nerozumím tomu. Stačí jedna vteřina a propukla bych v pláč uprostřed náměstí.

Stín se stává hmotnějším, až se přemění na démona. Cítím, jak je mu u mě dobře a nechce moje tělo opustit. Někdy mi brání promluvit a tak mlčím. Mám tiché chvilky. Bojím se otevřít pusu, protože mám pocit, že kdybych to udělala začne ječet. On, ne já.
Já křičím uvnitř, dívám se sama na sebe pod povrchem a pláču.

Démon je nakonec větší než já a obejme mě, jako černý nepropustný kouř, který se nerozplývá. A chodí všude se mnou.

Když mě zahalí, nejsem schopná složit dohromady ani jednu větu. Nechci být na blízku jiným lidem. Vadí mi fyzický kontakt. Nedokážu se soustředit, protože mám v hlavě hlasitý šum, nedokážu rozeznat jednu myšlenku od druhé, nedokážu přemýšlet a složit slova za sebe ve správném pořadí.

Čím víc se mu bráním, tím víc negativních emocí do toho vkládám a on jen sílí. To dobré, co ve mně zůstalo bojuje s démonem a vytváří mix emocí, které soupeří jedna s druhou. Je to lítý boj. A já jsem pak tak strašně unavená.

Ležím na podlaze, třesu se zimou, cítím, jak se mi kůže kolem očí od zaschlých slz napíná. Spočívá na mě celou svojí vahou a nedovolí mi vstát.

Tam někde uvnitř je něco nového. Možná to tam bylo vždycky, ale až teprve teď, klidná a oddaná tomu věnuju pozornost. Je to hebké, je to světlé, nezáří to, ale možná to vydává slabé teplo a hlavně, vím, že je to dobré, že mi to může pomoct.

Je to sen o tom být šťastná, protože vím, že to existuje, už jsem to zažila, vím, že to umím. 

A vím, co musím udělat. Být hodná a poslušná. Když to udělám, mohli bychom se nějak domluvit, prosím?

A tak, když přišel naposledy, zvolila jsem jinou taktiku.

Poděkovala jsem mu a přijala ho jako svého hosta.

„Jsi tu jen na chvíli,“ říkám mu, „vím, že mi něco chceš říct a já tě poslouchám. Pak zase odejdeš, už tě nebudu potřebovat.“ On kývne a tiše vstoupí dál.

Nezačala jsem se radovat, ale uvědomovat si věci, které mě tíží. Začala jsem ho brát jako průvodce, podvolila se mu, soustředila se a v tom zmateném šumu začala rozpoznávat věty jednu po druhé. Nápovědy. Recepty na štěstí.

Pomohl mi odpojit se od světa za obrazovkou. Neměla jsem nejmenší chuť chodit do cirkusu, kde to vypadá, že se všichni skvěle baví, jen já jsem smutný klaun. Přestala jsem na několik měsíců úplně chodit na sociální sítě. Bylo mi dobře. O nic jsem nepřišla.

Pomohl mi vrátit se zpátky ke knížkám. A cítit se s nimi jako muška zlatá. Protože mi umožnily stát se na chvíli úplně jiným člověkem. Hrdinkou.

Pomohl mi plakat. A lépe pochopit svoje emoce a uvědomit si, že vztek nebo zlost, kterou dávám najevo křikem jsou projevem strachu ze ztráty sama sebe a toho, že už nikdy nenajdu cestu ven.

Pomohl mi objevit štěstí. Protože když po tak dlouhé době máte z něčeho radost, je to kontrast. Je to bílá tečka na černém plátně. Nemůžete ji minout. 

Pomohl mi nastavit zrcadlo. Reakce druhých na můj stav odrážely to, jak se chovám já. Není to hezký pohled. Ale je poučný.

Pomohl mi otevřít staré zahnilé rány, které konečně dostaly šanci začít se čistit a hojit.

Pomohl mi tvořit. Nebát se blikajícího kurzoru na běloskvoucí prázdné stránce a plnit je slovo za slovem, větu za větou, kapitolu za kapitolou.

Pomohl mi najít sílu vyrazit každé ráno na hodinovou procházku a prostě jenom být.

Byl to dárek.

Drahý démone, jsem ti vděčná.