Dopis tvůrčí duši

Někdy máš pocit, že o něco přicházíš.

Jsi zavřená ve své komůrkce, pomíjíš svět kolem sebe, plníš kýble prýštící inspirací tak dlouho, že ji brzy nemáš kde skladovat a tak ti teče mezi prsty. Pak pramen slábne, až přestane téct docela a ty se děsíš toho, že už navždy zůstaneš na suchu. Nemáš nápad, v hlavě je pusto a prázdno a energie se vzchopit se nedostává. Chceš, aby ostatní za tebou vláli v závěsu, jenže právě teď jsi tím, komu v dálce před tebou ostatní mizí, těžce kladeš nohu před nohu a krátí se ti dech.

Uklidňuješ se tím, že si přeci určitě stačí jednoduše přečíst dost motivačních citátů, článků a knih, aby se ti zčistajasna, třeba v mozku nebo čertvíkde se to děje, něco samo seplo a nastartovalo tě to. Jenže, když dojde na kreativitu a inspiraci a motivaci a sílu vůle a úspěch a všechny ty další libozvučný hesla, co jsou zrovna v kurzu, je tady taková drobnost, o který se ti radši nikdo nezmiňuje: 

Jsi taková, jaká jsi, dokud to není jinak. Změníš se, až se něco změní uvnitř tebe. Všechny tvoje nápady ožijí, až na to bude ta správná chvíle. Neuspíšíš to.

Někdy se ten román nedá napsat, protože jsi svého hlavního hrdinu ještě nepoznala. Ten obraz se nedá namalovat, protože jsi nenamíchala dokonalou modrou. Ta nová značka, se nedá vytvořit protože jí chybí ta zvláštní esence, která přimeje každého se do ní zamilovat. Nemůžeš složit novou píseň, protože uvnitř jen křičíš. Tvůj projekt se zastavil, protože jsi ještě nepotkala toho správnýho parťáka. Nepotkala jsi toho správnýho parťáka, protože si, stejně jako ty, pomalu prošlapává cestu, která ho dovede až k tobě. 

To, co v takových chvílích potřebuješ mnohem víc, než cokoliv jiného, je dovolit si bez výčitek být tam, kde právě teď jsi. O nic nepřicházíš, nikam nepadáš. To, že někomu jinýmu se jeho sen splnil za pár měsíců a tobě se splní až za pět let neznamená, že jsi selhala. Znamená to, že jste každý byli vystavený úplně jiným výzvám. S něčím ses poprala hůř, ale nejsi proto horším tvůrcem. 

Není to závod, i když se ti to tak může zdát. Život tě občas donutí jít tou delší cestou, aby ses naučila něco navíc.

Pořád se snažím porozumět rozdílu mezi tím, kdy něčemu vzdoruju a tím, kdy prokrastinuju. Kdy se k smrti něčeho bojím nebo kdy si skutečně potřebuju dát oraz. Je mezi tím až děsivě tenká, těžko rozpoznatelná linka. Ale učím se důležitou věc:

Nemusíš ani být volnonožec, stačí jen být do morku kostí tvůrčí osobnost, abys cítila, že bys toho měla dělat víc. Jsi svůj nejhorší šéf. Nedopřáváš si dovolenou, makáš 12 hodin v kuse a jsi sama na sebe protivná. Můžeš klidně vstávat o páté ráno každý den, v rámci rad z článku „5 návyků úspěšných lidí“, a stejně ten správný nápad na nový umělecký dílo nepřijde. Naopak, může se docela dobře stát, že se unavíš až na dřeň a zlomíš v půlce, protože nemáš z čeho brát dál. V takových chvílích je těžký poznat rozdíl mezi potřebou jen ulevit hlavě v dělání důležitých rozhodnutí a potřebou naložit se do vany alespoň na týden. Můžeš každý ráno začít den s tím, že tomu konečně přijdeš na kloub, někam to posuneš, ale když není ten správný čas, tak prostě není ten správný čas. Jediný, co musíš udělat, je dovolit si být obyčejným člověkem.

Všem je nám jasný, že naši zkušenost, to, čím jsme si prošli a co jsme zažili, nejde změnit. Přesto se podle toho nechováme a snažíme se mít všechno maximálně pod kontrolou a najít zkratku k úspěchu, protože ti druzí říkají, že přeci jen existuje. A to, že je tu ještě kreativita a emoce a tvůrčí proces je vedlejší a jsou to věci z druhý koleje, která se s tou první neprotíná.

Nemůžeš ovládnout každý výsledek svýho snažení a vůbec nemá smysl se o to ani pokoušet. Já vím, že to chceš proto, aby ses zbavila nejistoty a nepředvídatelnosti něčeho, co je nad rámec toho, čemu teď nebo kdy v budoucnu budeš rozumět. Ale tak to nefunguje. Hecni se maximálně k tomu, abys ukázala to nejlepší, co v tobě je právě teď a nech to tak pro tenhle moment být s tím, že to stačí.

Jasně, bude se to dost třískat se způsobem, jakým se učíme život v tomhle moderním světě žít. Zaplnit každou minutu produktivní činností, maximalizovat focus, tvořit si to-do listy a pak je poctivě odškrtávat, naplno se do toho opřít po následujících 7 minut a pak si dát na pět minut nohy nahoru, jako by snad soustředění mělo on/off čudlík, a vůbec číst celý seznamy věcí, který nás motivují potlačit všchno, co přirozeně potřebujeme a jak naleštit svoje lepší já. Tipy pro lepší zvládání rutiny a efektivity jsou skvělá věc, ale jestli ti způsobují víc stresu, protože máš pocit, že jim nemůžeš dostát, tak je to průšvih. A neznamená to, že by ses snad nemohla posunout o krok dál třeba k lepším návykům nebo zamakat na osobním růstu. Ale nemůžeš si to všechno do puntíku naplánovat.

Třeba právě teď vůbec nepotřebuješ víc motivace nebo inspirace, aby ses pohnula z místa. Třeba by se ti naopak hodilo cítit mnohem míň hanby, že neděláš to nejlepší. Nebo máš minimálně ten pocit. Ale tak to není. Děláš maximum, který si právě teď můžeš dovolit. Na víc nemáš energii. Chuť. Náladu. I to je v pořádku. Nemusíš poslouchat ostatní, kteří ti říkají, že do toho nedáváš dost nebo nejsi něco dost. Protože jsou jinde a žijí jinými okolnostmi, nechodí v tvých botách.

Možná bys to měla nechat v rukou správnýmu načasování. Nechat si prostor vidět možnosti tam, kde teď vidíš překážky. Pochopit, že to, co právě teď zažíváš, se později stane tvojí inspirací. Uvědomit si, že ať už se právě teď nacházíš kdekoliv, všechno to později bude jen kouskem tebe samotný.

Někdy ještě nejsme těmi lidmi, kterými bychom měli být, protože nejsme připravení. Někdy musíme dorůst do toho, abychom si dovolili stát se tím, čím se máme stát.

Věřím tomu, že co se má stát se stane. Jako sled událostí s tetelivým šimráním pocitu správnosti tam někde uvnitř. Neznamená to, že nemusím tvrdě pracovat. Neznamená to, že nebudu muset leccos obětovat. Neznamená to, že nemusím vyrazit ven a jít si za svým, ale znamená to, že se mi příležitosti začnou častěji nabízet samy.

Budeš psát, protože se ti slova začnou sypat z rukávu a budeš mít co dělat, abys jim stačila. Budeš malovat, protože ti barvy potečou z konečků prstů. Budeš zpívat, protože jedině tak se budeš moct nadechnout. Budeš tvořit, jako by na tom závisel tvůj život. A třeba se i s novou odvahou postavíš tomu, že z tebe možná nebude další Hemingway nebo Picasso nebo Madonna. I kdybys navštívila tisícovku kurzů a dostala milion lajků. Nic z toho ti nezaručí, že budeš dlouhodobě úspěšná, ale budeš to dělat proto, protože nemůžeš jinak.

Jednoho dne se podíváš zpátky a uznale pokýváš, „Tak proto,…“

Jednoho dne to zase začne dávat smysl.

–––––

Líbil se ti článek a cítíš, že bys ho chtěl/a ocenit víc? Na Pickey ho můžeš podpořit jednorázovým příspěvkem (ikonka cenovky se symbolem $). Moc ti děkuju!