Otázka velikosti

Jedna z věcí, kterou mi rodiče říkávali, když jsem byla malá, byla „Až vyrosteš, tak to pochopíš.“ Jenže já často pořád něčemu nerozumím, znamená to, že ještě nejsem dost velká?

Každý rok narůstá s blížícím se 8. květnem moje očekvávání toho, že tenhle rok to konečně rozlousknu.

Jako šestileté děcko jsem si myslela, že velká budu, až dostanu první pusu. O rok později mi vlepil hubana na školní chodbě Kuba a já si připadala pořád stejně.

Tak jsem postupně překonala další milníky. Prvního kluka, co mi zlomil srdce tím, že mojí valentýnku nechal kolovat celou třídou, první cigaretu potají vykouřenou v kamarádově stodole, první promile v krvi co skončily líbačkou s mojí nejlepší kamarádkou, první den na střední, první výplatu na brigádě v pizzerii, první lásku, pro kterou se trpí tělem i duší, první sex, druhý sex, první samostatnou cestu do zahraničí bez dohledu rodičů, odstěhování se z domova, první pořádnou práci, prvního psa, první iPhone, první založenou firmu, první podnikatelský propadák, první prodanou firmu, první den v práci v anglicky mluvící zemi, první prodanou fotku, první prodaný produkt v HNST.LY, první den na vlastních nohou, první nájem, který jsem jsem si platila sama, první otevřený obchod.

Už je to ono? Neprošvihla jsem to? Protože jsem zase o rok starší a pořád tady jsou nevyřčené odpovědi na klíčové životní otázky.

Kde mám hledat toho pravého? Kolik chci vlastně dětí a kdy s nimi začít? Mám pro HNST.LY hledat investora? Jaké je nejvýhodnější spoření? Které knihy mi změní život? Měla bych si ještě dodělat vysokou? Jak poznám, že to avokádo už je akorát? …

Myslím, že je to proces.

V odborných knížkách si například přečtete, že dospělost přichází se zodpovědostí. Z toho mi vyplývá, že často začíná s prvním džungarákem v akvárku. A pak se učíme, rozvíjíme, měníme se, moudříme, předáváme svoje zkušenosti dál. Dospíváme celý život.

A nejdospělejší jsme s posledním vydechnutím. V ten moment už další šance zmoudřet, udělat něco víc, líp, jinak už nepřijde. Takže do té doby máme nárok na to být občas ztracení a hledat odpovědi. A vlastně se ani nemusíme trápit otázkou, jestli jsme pro to či ono už dost velcí. Prostě to zkusme a při nejhorším to bude jen další milník k překonání.

1 Comment

  • Jaromír napsal:

    Ano. Až příliš často čekáme na to, až něco… a při tom všem čekání a honění se do budoucna zapomínáme, že život se odehrává právě teď. Lepší prožít nezkušené TEĎ než čekat na zkušené POTOM… třeba na té smrtelné posteli.

Komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.