Otázka velikosti

Jedna z věcí, kterou mi rodiče říkávali, když jsem byla malá, byla „Až vyrosteš, tak to pochopíš.“ Jenže já často pořád něčemu nerozumím, znamená to, že ještě nejsem dost velká?

Každý rok narůstá s blížícím se 8. květnem moje očekvávání toho, že tenhle rok to konečně rozlousknu.

Jako šestileté děcko jsem si myslela, že velká budu, až dostanu první pusu. O rok později mi vlepil hubana na školní chodbě Kuba a já si připadala pořád stejně.

Tak jsem postupně překonala další milníky. Prvního kluka, co mi zlomil srdce tím, že mojí valentýnku nechal kolovat celou třídou, první cigaretu potají vykouřenou v kamarádově stodole, první promile v krvi co skončily líbačkou s mojí nejlepší kamarádkou, první den na střední, první výplatu na brigádě v pizzerii, první lásku, pro kterou se trpí tělem i duší, první sex, druhý sex, první samostatnou cestu do zahraničí bez dohledu rodičů, odstěhování se z domova, první pořádnou práci, prvního psa, první iPhone, první založenou firmu, první podnikatelský propadák, první prodanou firmu, první den v práci v anglicky mluvící zemi, první prodanou fotku, první prodaný produkt v HNST.LY, první den na vlastních nohou, první nájem, který jsem jsem si platila sama, první otevřený obchod.

Už je to ono? Neprošvihla jsem to? Protože jsem zase o rok starší a pořád tady jsou nevyřčené odpovědi na klíčové životní otázky.

Kde mám hledat toho pravého? Kolik chci vlastně dětí a kdy s nimi začít? Mám pro HNST.LY hledat investora? Jaké je nejvýhodnější spoření? Které knihy mi změní život? Měla bych si ještě dodělat vysokou? Jak poznám, že to avokádo už je akorát? …

Myslím, že je to proces.

V odborných knížkách si například přečtete, že dospělost přichází se zodpovědostí. Z toho mi vyplývá, že často začíná s prvním džungarákem v akvárku. A pak se učíme, rozvíjíme, měníme se, moudříme, předáváme svoje zkušenosti dál. Dospíváme celý život.

A nejdospělejší jsme s posledním vydechnutím. V ten moment už další šance zmoudřet, udělat něco víc, líp, jinak už nepřijde. Takže do té doby máme nárok na to být občas ztracení a hledat odpovědi. A vlastně se ani nemusíme trápit otázkou, jestli jsme pro to či ono už dost velcí. Prostě to zkusme a při nejhorším to bude jen další milník k překonání.

1 Comment

  • Jaromír napsal:

    Ano. Až příliš často čekáme na to, až něco… a při tom všem čekání a honění se do budoucna zapomínáme, že život se odehrává právě teď. Lepší prožít nezkušené TEĎ než čekat na zkušené POTOM… třeba na té smrtelné posteli.

Komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.

Tento web baští cookies. Díky tomu ale frčí tak, jak má a umožňuje mi analyzovat návštěvnost, personalizovat reklamy a optimalizovat nabízené služby. A to je dobře i pro vás! Je to tak v pořádku?

Nastavení cookies

Níže si můžete zvolit, které cookies na tomto webu povolíte. Nezapomeňte svou volbu dole potvrdit kliknutím na „Uložit nastavení cookies“.

FunkčníFunkční cookies, jsou nezbytné pro fungování tohoto webu.

AnalytickéAnalytické cookies mi umožňují analyzovat, jak se na webu pohybujete a optimalizovat jeho funkčnost a použitelnost.

Sociální médiaCookies pro sociální média, která třetím stranám umožňují ukazovat vám relevantní obsah na jiných kanálech. Například na YouTube nebo Facebooku. Tyto cookies mohou sledovat vaše osobní data.

ReklamyReklamní cookies slouží pro zobrazování reklam relevantních vašim zájmům. Tyto cookies mohou sledovat vaše osobní data.

OstatníCookies třetích stran jsou všechny ostatní, do kterých nepatří analytické, pro sociální média nebo reklamní.