Když chcete uběhnout půlmaraton, musíte předtím naběhat stovky kilometrů, abyste v den D těch kýžených 21 v pohodě zvládli. Vyžaduje to měsíce tréninku, úpravu stravy, psychickou průpravu a nejspíš i x hodin strávených čtením článků a literatury, jak se dobře připravit a ve zdraví doběhnout až do zdárného konce. Něco maličko o tom vím, ten svůj premiérový běžím na konci března září.
Za každým ostrým kilometrem se skrývají hodiny příprav a nejinak tomu je i u každé práce. Proto mě vždycky překvapí, když se potenciální klient podiví nad mojí cenovou nabídkou. Ba ne, vlastně nepřekvapí, protože už jsem pochopila, že se spousta lidí ještě neumí dívat na cenu z více úhlů pohledu.
„Stačí, když nám prostě jenom nějak hezky nacvakáte pár fotek.“
„Pak to auto támhle vzadu kdyžtak nějak vyretušujete.“
„Potřebujeme pro web jenom tři řádky textu na úvodní stránku, nic víc.“
A tohle jsem slýchala běžně. Vybírala jsem si totiž špatné klienty. Někdy si špatní klienti s pomýlenou představou kolik by moje práce měla stát zase vybírali mě. Jako třeba před třemi lety majitel obchodu, který prodával české ručně vyráběné vánoční ozdoby. Poptával spolupráci, jejímž výsledkem mělo být placené nafocení příběhu české ozdoby od vyfouknutí až po finální zdobení, plus článek na blog o jejich výrobě. Byla jsem nadšená. Jako milovnice příběhů a řemesel jsem přesně ta správná osoba, která by se tohoto úkolu měla zhostit! Pan majitel mi dal vybrat z několika fabrik, vzhledem k mojí pražské poloze mi doporučil tu ve přes dvě hodiny jízdy vzdáleném Dvoře Králové, kam bych jela, jak jinak, než veřejnou dopravou. Moje nabídka byla tehdy nesmírně bláhová. Navrhla jsem cenu skromných 4800,- se vším všudy, tedy i s cestou tam a zpět, se sadou fotek, s textem a taky s tím, že hotovou práci bych byla schopná dodat do maximálně tří dnů.
Někdy si špatní klienti s pomýlenou představou kolik by moje práce měla stát zase vybírali mě.
Pan majitel byl mojí nabídkou pobouřen.
S touto cenou mě zařadil do pytle korporátní pracovník, který si účtuje 96 tisíc čistého za měsíc. A že za tuto cenu si na moje fotografie vydělají za hodně dlouho. Navrhl mi tisíc korun, aby to mělo nějakou rozumnou návratnost. (Hlavně teda pro ně, že jo.) Údajně je nejdříve potřeba ukázat hodnotu, pak člověk může být dobře zaplacen. Tak to funguje všude.
No s tím nemohu jinak než souhlasit.
Jako P.S. připsal, že pro představu nechává úspěšným blogerkám sadu ozdob za 200 korun a jsou spokojené. A že po mě tedy přeci nechce nic šíleného.
Nadechla jsem se…a začala se nezřízeně smát.
Ve vší slušnosti jsem tehdy odpověděla, že je rozdíl nechávat blogerkám sadu ozdob za práci, kterou mohou udělat doma v teple a s omezeným množstvím informací a mezi osobním výjezdem do fabriky s nafocením a dodáním obsahu, který mohou použít víc než jednorázově. Uvedla jsem na pravou míru, že jeho představa je bohužel mylná a takhle to nefunguje a kdybych byla korporátní člověk s výše uvedeným platem, tak bych se ani neobtěžovala někam vypravovat, ještě ke všemu autobusem. Shodli jsme se na tom, že hledá pravděpodobně něco jiného, popřáli si mnoho úspěchů a krásné svátky.
Ale nějakou dobu to ve mně ještě hlodalo.
Kolik to teda má stát?
Rozhodla jsem se uvádět u svých služeb cenu a pamatuju si, jak skvělý to byl pocit ani na vteřinu nezaváhat o tom, jestli to tak je správně.
Znovu jsem se k tomuhle tématu vrátila, když jsem před několika měsíci docela překopala svoje hodnoty a cíle. A spolu s nimi i webovky, poněvadž to už s tím kariérním posunem jde tak nějak ruku v ruce. Rozhodla jsem se tehdy uvádět u svých služeb cenu a pamatuju si, jak skvělý to byl pocit ani na vteřinu nezaváhat o tom, jestli to tak je správně. Chtěla jsem totiž jednak předejít tomu, aby si mě vybírali další špatní klienti a jednak si uvědomit svoji cenu, která je férová a napsat ji černou na růžovém, abych si za ní mohla ještě pevněji stát.
K focení potřebuju nástroje, které stojí desítky tisíc. To není jen foťák, ale taky několik objektivů, světla, fotostůl, hrazda pro nekonečné pozadí, můj počítač i software. A kromě toho desítky hodin vzdělávání a učení se nových fičur pro kvalitnější postprodukci.
Jako copywriter vám taky nevymyslím úvodní claim při čekání ve frontě u pokladny čistě jen proto, že nemám zrovna do čeho píchnout. Paradoxně, čím kratší text, tím déle mi trvá ho napsat. Protože zkuste román Vítejte na našich stránkách říct jednou dvěma větami. Nedokážete to? Právě proto potřebujete třeba mě.
A proč ho dokážu ve dvou větách napsat? Protože jsem si s vámi na několik hodin sedla, povídali jsme si, co vaše firma dělá, jaké má zákazníky, čeho chce docílit, v čem vyniká i v čem má mezery. Dalších několik hodin jsem strávila analýzou klíčových slov, napsala si několik stran poznámek až jsem konečně ze všech informací napsala jeden dlouhý odstavec. Několik dalších hodin mi zabralo ho zkracovat natolik, aby i v pěti procentech původního rozsahu říkal to, co ten původní.
Protože zkuste román Vítejte na našich stránkách říct jednou dvěma větami. Nedokážete to? Právě proto potřebujete třeba mě.
Protože jste si objednali dvě důležité věty.
Objednali jste si první dojem, který si váš zákazník s sebou ponese ještě několik dalších stránek než s vámi uzavře smlouvu. Objednali jste si koncentrovaný příběh, který s vaším zákazníkem má rezonovat i po tom, co ze stránky odešel. Takový se nenapíše za půl hoďky.
Navíc, kreativně a zároveň kvalitně psát se nedá 8 hodin denně každý den. To neznamená, že bych pracovala málo. Za součást považuju i sebevzdělání, které něco stojí. Školení, kurzy, workshopy ani odborné knihy nerostou na stromech. Zadarmo není ani seberozvoj, ať už formou terapie, přednášek nebo fitness programů, protože i tady platí ve zdravém těle, zdravý kreativní duch.
Něco taky stojí technologie a služby, které mi pomáhají psát nebo organizovat poznámky, obsah a tak vůbec.
Pokud nepíšu pro klienta, propíšu spoustu hodin formou tréninku, aby mi bylo lehko na bojišti. A to nemluvím o čase, kam tohle všechno musím efektivně narvat. Protože tyhle srandy nestojí jen peníze, ale čas který strávím sebevzděláváním, abych mohla příště poskytovat ještě lepší služby je sice investice, jenže na ni musím z něčeho brát.
Podnikání není one man show. Účetnictví, správu webu nebo právní poradenství si sama neudělám a potřebuju i tyhle služby zahrnout do ceny, i kdybych je nevyužívala každý měsíc ve stejné míře.
Řada profesionálů (a abych byla férová, tak přiznám, že to není můj případ) nepracuje z domova, ale pronajímá si kancelář nebo místo v coworkingovém centru. Takže navíc platí nájem, jehož náklady si musí rozpustit do cen svých služeb.
Kromě toho musím svoji cenu tvořit tak, aby obsahovala i rezervu, něco, co si dám stranou. Protože když si zlomím ruku, budu měsíc ležet v posteli jak lazar, nebo svět zasáhne globální ekonomická krize (třeba kvůli, co já vím, pandemii?) tak mi nikdo nemocenskou, ze které se dá slušně žít a případně platit například pravidelné závazky, neproplatí. Nebo když si budu chtít vzít měsíc dovolené, aby mi z toho nehráblo, potřebuju si vydělat nejen na ni, ale miminálně i na pravidelné životní náklady, které člověk platí děj se co děj.
V neposlední řadě beru svoji práci opravdu vážně a cítím se jako profesionál. Podle toho chci být i ohodnocená.
Peníze nejsou sprosté slovo.
S překvapením jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo se s obhájením ceny sem tam souží. Před nedávnem jsem si na tohle téma povídala s operní pěvkyní a ohodnocení se vztahovalo i na hudebníky z branže. Jen si to představte. Člověk, který začne zpívat nebo hrát na hudební nástroj v šesti letech, věnuje se tomu v podstatě celý život, studuje konzervatoř, denně trénuje 2-8 hodin se pak má spokojit s pěti tisíci za koncert a ještě může být rád, protože tam přece odehraje jen hodinu!
Dalším příkladem jsou designéři, kteří krásný, funkční a pixel perfekt webové stránky neslátali za jedno odpoledne, ilustrátoři, kteří vám nenakreslí avatara vaší značky v přestávce mezi kafem a avokádovým toastem, a vůbec jakýkoliv kreativec, na jehož výsledek práce si nemůžete fyzicky šáhnout, ale mnohdy si z něj odnesete prostě jen ten pocit.
S nevěřícnými pohledy se po vyřknutí částky potýkají i výrobci rukodělného zboží. Jako spotřebitelé máme tendenci nabídky neustále porovnávat s něčím podobným, co známe z komerčních prodejen za zlomek ceny. Ale cena výrobků od nezávislých tvůrců je také mnohem komplikovanější.
I kdyby se jednalo o koníček, který dělají ve svém volném čase, není nejmenší důvod k tomu prodávat výsledky své tvůrčí činnosti za jinou než férovou cenu.
Pod tlakem, kdy se na ohodnocení tvorby okolí dívá skrz prsty a vyvolává ve vás pocit, že pokud vás práce baví, děláte ji přeci pro radost a proto na odměnu nemáte nárok, sami často slevujeme a podhodnocujeme se. Jenže dokud nebudeme natolik odvážní si za svojí cenou stát, trh se bude měnit jen veeeelmi pomalu a představa většiny i nadále bude deformovat hodnotu lidské práce.
Jenže duše není ve slevě a nedá se ani koupit v automatu na jedno zmáčknutí čudlíku.
Prosímvás, až budete po někom chtít cenovou nabídku, zkuste od toho nejdřív trochu poodstoupit, než ho v duchu nazvete zlodějem a vyžírkou. To, že pro vás někdo udělá stejnou službu levněji může taky znamenat, že jeho životní úroveň a pravidelné měsíční výdaje jsou odlišné, že neinvestuje sám do sebe nebo má cenu nastavenou stejně špatně jako já před třemi lety.
Mám naprosto stejný problém. Obraz nejprve dlouho nosím v hlavě, pak začnu realizovat, materiál je čím dál dražší, strávím vypracováním denně několik hodin, celý měsíc i dva… Pak si řeknu cenu, která zdaleka neodpovídá námaze, času a výdajům, ale lidi mají prapodivný zvyk nepovažovat umění za práci. Do návštěvních knih na výstavách se rozplývají chválou, ale platit – to ne! Uráží mě to, ale protože mám minimální měsíční příjem, jsem schopna se ponižovat rozdáváním obrazů za cenu materiálu. Stejnou zkušenost mám s korekturami. Jsem v nich opravdu dobrá, ale i když má cena je oproti jiným placeným korektorům sotva průměrná, většina lidí raději bude dělat chyby, než by si zaplatila za kvalitní text. Pravda, nejsou takoví všichni a možná lovím ve špatných vodách. Díky moc za povzbuzení, přišlo v pravou chvíli. I kdybych se měla chodit pást, ode dneška se nebudu ponižovat nabízením svých děl pod cenou, protože nikdo nepracuje zdarma, a práce umělecká není o nic horší, než práce běžná, tím spíš, že k běžné „práci“ se přidává i nápad, kreativita, jakási nadstavba, která je penězi nevyčíslitelná. Přeji Vám hodně úspěchů!
Milá Ireno, mockrát díky za komentář. Jsem přesvědčená, že hodnotu si musí nejdřív každý srovnat sám v sobě a cenu si obhájit sám před sebou. Protože když tomu nevěří autor sám, neuvěří tomu ani nikdo jiný. Zvlášť v umění je jakásí nehmatatelná přidaná hodnota, která se naceňuje těžko, to je mi jasné. Ale věřím, že to dokážete. Protože už jen tím, že Vás to trápí znamená, že s tím chcete něco dělat. Přeji hodně odvahy k prvnímu kroku!
Mila Baro, gratuluji k Vasemu prozreni, ze kreativni prace ma svoji hodnotu a ze ne kazdy clovek nebo firma musi byt Vasim zakaznikem. I k umeni a kreativnim cinnostem se musi pristupovat jako k byznysu, protoze i kazdy kreativec si zivobyti zaplati prave a jen penezi.
Jsem byznyszena, ktera se v obchodu a financich pohybuje vice nez 20 let. Jelikoz jsem dusi kreativec, tak jsem se rozhodla pomoci vsem kreativcum. Portal EFA+JOBS stavi pomyslny most mezi byznysem a kreativou. Nasi snahou je narovnat toto nerovne prostredi, nabidnout prilezitosti, moznosti tymovani a spoluprace napric kreativnimi obory a mnohem vice.
Rada bych s Vami probrala Vas nazor. Prosim o kontakt na e-mail. Dekuji. Preji Vam i vsem ostatnim kreativcum hodne uspechu. Pridejte se ke svetove komunite kreativcu na http://www.efajobs.eu.
Jsem rád za každého, kdo najde odvahu stát si za svou cenou. Dokud člověk svoji cenu nezná, dává příležitost politikům, aby dotacemi a jinými cenovými manipulacemi dávali příležitost těm, kteří si svůj výdělek nezaslouží. A odměňuje ty, kteří za úspěch považují schopnost oškubat své zaměstnance, dodavatele i zákazníky. Sami přitom nic nevytvořili a riziko vnucují jiným. Protože část mé kariéry spočívá v programování a živil jsem se jím i jako podnikatel, vím dobře o čem píšete. Často jsem slýchal, že si musím vážit každého zákazníka a řada podnikatelů se tím i řídí. Berou každou zakázku, bez ohledu na rizika, schopnosti a kvalifikaci svých zaměstnanců. Vzniká tak spousta fušeřiny, která si opravdu vysokou cenu nezaslouží, ale její cena se stává normálem, s nímž je porovnávána odměna za poctivou a profesionální práci. Když jsem říkal, že zákazníkem se stává až ten, s kým uzavřu obchodní smlouvu, dávali mi najevo, že s takovým přístupem daleko nedojdu. Naštěstí pro mne, mnozí potřebují někoho, kdo udělá to, co oni sami neumí.
Nejde vůbec jen o problém kreativců. Takový zemědělec, jehož práce je pro nás doslova otázkou přežití, čeká, o kolik jej zase odřou vyjednavači obchodních řetězců, kolik dostane dotací a jestli jej stát podrží, když přijde sucho, povodně, nebo jiná pohroma. Pěstuje třeba řepku, protože je dotovaná a otravuje půdu chemií. Já raději podpořím zemědělce, který vyrazí do obchodů na inspekci, nechá si zavolat vedoucího a řekne mu: „Jestli tu ještě jednou uvidím svoji zeleninu takto zvadlou, už vám nic nedodám.“ Přitom nebere pole jako důl, který je třeba vytěžit, ale jako kus krajiny, která živí jeho i jeho zákazníky. Rozumné hospodaření nás chrání nejen před hladem, ale i žízní, čistí vzduch a lépe sluší i našim sídlům. To všechno něco stojí. Zvadlý a zablácený pórek bez chuti mi nestojí ani za tu zlámanou grešli.
Přeji Vám dostatek férových zákazníků, kteří vědí, co za to stojí.
Skvělý text, díky za něj. Kvalita toho, čím se obklopujeme, je moc důležitá. A co se týče jejího odrazu v ceně, pak tu vnímám vztah s vědomím vlastní sebehodnoty. Moje přítelkyně, profesionální iliustrátorka, mi před časem řekla, že kvalitu dnes už nikdo nepozná. Moc si přeju, abychom tohle změnili. Už před pár lety mne potěšilo, jak k podobnému podceňování a neprofesionalitě při zadávání práce přistoupili v Asociaci komunikačních agentur, kde zveřejnili Férové ceny i podobu zadávání zakázek, přikládám pro inspiraci: https://aka.cz/pro-zadavatele/ferovy-tendr/